Zármutek je velmi silný cit. Můžete cítit fyzickou bolest, únavu, trnutí v nohou až se vám podlamují a nechce se žít. Různí lidé různě dlouhou dobu vstřebávají pocit smutku, než se dokáží rozesmát.
          Jedině míra prožitku veselí a smíchu dokáže určit stupeň „překonání zármutku". Smích uvolňuje napětí uvnitř organismu a v podstatě vyvažuje misku vah se zármutkem. Lidé, kteří nepoznali hluboký zármutek by tedy nemohli nikdy poznat to pravé rozvolnění, ani naději na pocit nejvyššího stupně úlevy.
          Avšak kdo určí, jestli zármutek byl tak hluboký, že nejhlubší a pocit uvolnění smíchem dosáhl nejvyššího stupně? Je třeba zapátrat v sobě samém každému jedinci, jenž v době zármutku cítil smích jako prohřešek, jako zakázaný či nedůstojný projev, který jemu už nebude nikdy dopřán, či ve smíchu, který je nezadržitelný, neovladatelný a může to být docela obyčejná situace, při které v nás nedokáže žádná výčitka zahlodat a blahodárnému smíchu ubrat na moci.
          Stále trénujeme a stupně zármutku a smíchu přibývají. Jen ten, kdo by netrénoval, což je například ten, kdo nikdy nechtěl nikoho rozveselit, nevyprávěl vtip, nebo (dokonce!) nezavtipkoval na svou osobu, jen ten by znal stupínky dolů. Stále zarmoucený, který by jen hlouběji hleděl a nejsmutnější může pro něj být rovněž docela běžná situace, která jinému zapříčinila záchvat osvobozujícího smíchu.
          Snad jednou stále zarmoucení lidé procitnou a přidají se ke smějícím, poté přidají svoji trošku do mlýna a přestoupí tu hranici, kdy je smích osvobodí, uvolní a získá si je. Pocítí, že znají oba póly a celou škálu od zármutku ke smíchu a že si úlevu smíchem zaslouží, stejně tak jak zármutek hluboce prožili.
          Věřím, že veselí lidé už prošli takovým testem a od nich je třeba nasávat blahodárnou atmosféru pohody a smíchu, abychom si rozšiřovali své obzory oběma směry, avšak nejlépe ke smíchu, který osvobodí nejen nás, ale i naše blízké, pro které se zdá být zármutek bezvýchodný a náš smích si je získá, uvolní je a vyléčí.